Před časem se mi naprostou náhodou dostala do ruky kniha „Musela jsem zemřít“ Anity Moorjani s podtitulem „Má cesta od nemoci k opravdovému uzdravení“. Možná vás napadne, co dělá recenze knihy o zkušenosti se zážitkem blízkým smrti na webu zaměřeném na byznys. Důvod je jediný, tato kniha vám může pomoci být výkonnější a spokojenější v práci, o soukromém životě nemluvě.
Anita Moorjani je indické národnosti, vyrůstala a žila ale v multikulturním prostředí myslím Hongkongu. K napsání knihy se odhodlala po prožitku blízkém smrti (NDE – Near Death Experience) v souvislosti s terminálním stadiem rakoviny. Po scéně ne nepodobné scéně z Harryho Potera se rozhodla, že ještě nenastal její čas a „vrátila se zpět“.
Co mne na knize zaujalo kromě lehkého stylu, kterým je toto těžké téma pojednáno? Je to hlavní zpráva knihy, že není třeba se v životě bát. A zde je i hlavní spojení s našimi životy ve světě byznysu. Ten je příliš často spojen se strachem, a to strachem který nás limituje. Jeden z důvodů je strach z neznámého spojený se strachem ze selhání. A zde bych rád připomenul často zmiňovanou komfortní zónu a potřebu ze zóny vystoupit pro dosažení opravdu špičkových výsledků. Moc pěkně se o tom mluví například v jiné knize, Toyota KATA.
Kromě osobního obohacení čtenáře z knihy můžeme odvodit i jednu ze základních povinností personalistů a personálních oddělení – odstraňování strachu ze systému. Kdo jiný, než personalista by si měl uvědomit, že zaměstnanci potřebují prostředí, kde mohou beze strachu vystupovat ze své komfortní zóny a přicházet s novými nápady a zlepšeními? A kdo jiný než personalista by měl tvorbu takového prostředí ve firmě prosazovat? Věřte, že se to ve výsledku pozitivně projeví i na „hard numbers“ o soft stránce spokojenosti a engagementu ani nemluvě.
Tolik tedy ve stručnosti k této knize, kterou stojí za to si přečíst ve chvílích klidu, ostatně je to v souladu i se sedmým pravidlem, ostřením pily, vysoce efektivních lidí z knihy R.Coveyho.
Přeji pěkný čtenářský zážitek,
Vladimír Braun